Já, introvert

My, introverti, jsme v dnešním světě plném extrovertů vnímáni jako podivíni. Proč? Vždyť jsme taky lidi. Jen trošku jiní a bohužel nás málokdo chápe. Prožíváme hlavně vnitřně a jsme citliví. Co třeba platí o mně?

  1. Nejsem na první pohled “readable”. Můžu mít neutrální výraz ve tváři, zatímco to ve mně bude vřít, nebo se taky můžu usmívat a nedat svůj vnitřní smutek najevo.
  2. Když už vám jen tak napíšu /  něco řeknu, tak jste pro mě důležití. Nepíšu všem, všichni nepíšou mně. Mám uzavřený okruh lidí, kterým věřím a rád se s nimi bavím (skoro každodenně).
  3. Jsem nedůvěřivý vůči lidem. Každý člověk si u mě musí vybudovat jakousi důvěru. Jen pár lidem jsem se otevřel a ti mě znají opravdu dobře. Když někomu řeknu nějaké tajemství, jen nějakou osobní věc, nebo se ho jen na něco zeptám v chatu (!), očekávám, že to dál neroznese. U některých lidí mi v hlavě bliká vykřičník, že je to osoba, které bych neměl věřit a chovám k ní určitý odstup. Pokud zjistím, že někdo vyscreenoval chat, prozradil něco, co neměl, je to pro mě v tu ránu osoba, který absolutně nedůvěřuju a přestávám se s ní bavit. To samé platí v případě, že mi lže. 
  4. Umím “číst” z lidí a umím se do nich vcítit. Každý člověk vyřařuje do okolí energii – buď tu pozitivní, nebo tu negativní. Z toho, jak se vyjadřuje, z řeči těla umím vyčíst, jaký ten člověk asi je, jak se chová apod. a udělám si o něm svůj obrázek. I psaný projev o vás řekne víc, než si myslíte.
  5. Jsem tichý. Pokud mě něco “nenakrkne” nebo to není zajímavé téma, tak jsem zticha. Nemám rád tzv. small talk. Nemám rád, když mě ti druzí nevyslechnou, protože my, introverti, jsme dobrými posluchači. Já nepotřebuju být slyšet za každou cenu, ale pokud se jedná o zajímavé, smysluplné téma, rád se připojím. 
  6. Jsem rád o samotě. Ve svém pokoji, s hudbou puštěnou na pozadí, jen tak nehybně ležet na posteli a přemýšlet. O samotě si dobíjím baterky, který ze mě vysává dav. Pokud mě někdo pozve někam na párty, kde bude přes deset lidí, na 98% nepůjdu. Pokud mě ale pozvou na pivo dva dobří kamarádi, půjdu rád – protože mě vyslechnou a budu si s nimi mít co říct. Nejsem rád osamocen – mám dny, kdy mě cosi trápí, jsem smutný a potřebuji se jedné, konkrétní osobě vyzpovídat (spíš vypsat). To mi hodně pomáhá a přijdu tím na nové myšlenky.
  7. Pobyt v davu mě vyčerpává. Mám kamaráda extroverta, který do mě den co den hustí věci o hrách. Pozoruji na sobě, že ho jednu – dvě hodiny dokážu poslouchat, pak už jdou jeho věty jedním uchem tam, druhým ven a on si pak stěžuje, že ho neposlouchám  – vyšťavil ze mě všechnu energii. Vydávám signály, že mě to nezajímá a prostě se o tom bavit nechci (třeba uprostřed jeho proslovu vytáhnu mobil a sjíždím FB), ale bohužel… Ne každý umí číst z řeči těla.
  8. Nerad volám. Pokud to jde, vždycky píšu nebo vyřizuji objednávku online, popř. se s dotyčnou osobou potkám osobně a povím si to s ní mezi čtyřma očima, někde v klidném prostředí 🙂 . 
  9. Je pro mě těžké zapomenout a stále o tom přemýšlím. “Co kdyby to tenkrát dopadlo takhle?” “Co jsem udělal blbě?” Pokud se v mém životě objeví něco nenadálého a psychicky náročného (např. rozchod, úmrtí blízkého a podobně), dělá mi hrozný problém zapomenout. Ty vzpomínky si přehrávám pořád dokola. Hudba, společně s časem, mi částečně pomůže se z toho dostat. A taky samota. 

 

Mnoho introvertů má nadání pro tvůrčí činnosti, jako je psaní, malování, skládání hudby, hraní šachové partie, programování apod. – proto si taky přivydělávám psaním. 😀 Musíme se u té či oné činnosti cítit dobře a nesmí nám do toho nikdo kecat. Kdyby mi někdo kecal do mého psaní (tady bych dal/a tohle slovo! A tam čárku!), tak věřte, že by to byl první a poslední článek, co bych napsal.

Komentáře