Notice: Trying to get property of non-object in /data/web/virtuals/174934/virtual/www/domains/josefpospisil.cz/wp-content/plugins/wordpress-seo/frontend/schema/class-schema-utils.php on line 26

Zobrazeno II

5000 slov. 1 měsíc psaní. Poslední pokračování Zobrazena spatřilo světlo světa. Příjemné čtení!

Kapitola 1


Od únosu Terky už uběhlo pár týdnů a pořád se mi zdá, že není úplně v pohodě. Jako kdyby se pořád něčeho bála. Ale čeho? Že se to bude opakovat?

Jedu z práce a zvoní mi telefon. Brát hovory za jízdy se nesmí, ale když za mnou nejedou policajti… Volá Tereza, tak to beru.

Vzlyká. “Oni… Oni mě celou celou dobu sledovali!”
“Cože?”
“Ve vnitřní kapsičce mý mikiny jsem našla něco jako vysílač! Je to takový malý a cosi na tom svítí zeleně! …Teď jsem ji chtěla vyprat, šacovala jsem kapsy, a…”… je slyšet, jak se rozbrečí.
“Buď úplně v klidu, třeba to není to, co si myslíš. Jedu domů, za patnáct minut tam jsem, jo? Neboj se, vyřešíme to.”
“Dobře… Tak zatím ahoj”

V 17:00 dorazím domů. Terka sedí na sedačce, kouká na televizi, přikrytá peřinou. “Zlatooo!” blížím se k ní. Pomalu vstane, obejme mě a znovu se rozbrečí. Celá se třese. “Nebreč, to bude dobrý… To vyřešíme…” Na tričku mám za pár sekund louži od jejích slz. Dává mi pusu. “Tak pojď, ukaž mi to…” Beze slova se rozejde ke koupelně a se slzami v očích mi dává do rukou takovou miniaturní krabičku. Není na ní žádný štítek nebo značka, ale nachází se na ní jedna kontrolka, co svítí zeleně. Usměju se na Terku a jdu ven. Zrovna začalo pršet, ale mě ty kapky nezabijou. Jdu do auta a ze spodní části kufru vytahuju kladivo. Pokládám krabičku na zem, praštím do ní kladivem a plast se rozpadne.

Pod plastem se skrývá obyčejná základní deska. Tištěný spoje. Žádná tabulka s nápisem, prostě nic. I ta kontrolka přestala svítit. Uklízím kladivo do kufru, zavírám ho a beru rozstříštěný plast do ruky, i s tou základní destičkou.

Jdu domů. “Terko?” Vstane od televize a jde ke mně. “Koukej!” Usměje se a obejme mě. Ten její úsměv! To je úplný pohlazení po duši. Zbožňuju ho. Po tom, co mě pustí, vyhodím bordel do koše a jdu se s ní dívat na televizi.

“Na co koukáš?”

“Na Games of Thrones,” a zase se tak šibalsky usměje. “Druhá série.”

“Jo? Tak já jdu koukat s tebou,” oplatím jí úsměv, z lednice vytáhnu pivko a jdu si sednout. Stále má na sobě deku, ale po tom, co mě uvidí, se otočí a dá si svou hlavu na můj klín. Řekne, že mě má ráda a koukáme na film – tedy, jak kdo. Za půl hodiny se ani nehne a slyším jenom její dech. Usla.

Šeptem ji vzbudím.

“Jsi usla ☺️”
Pomalu se zvedne. “Promiň 😊 Půjdu si lehnout, jsem nějaká unavená. Půjdeš taky? Ale mám radost, že jsi mě zbavil toho divnyho zařízení, co jsem měla v mikině.”
“Asi za patnáct minut. Dokoukám to,” dořeknu s úsměvem. Jsem rád, že se její nálada jako mávnutím kouzelného proutku zlepšila.
“Tak fajn – já jen… Jestli mám na tebe čekat… Víš co…” Ďábelsky se pousměje.

Napodobím její výraz a ona vyrazí s úsměvem do sprchy. Mezitím vstanu od televize a přenesu ji peřinu do postele. Ač jsem to původně neměl v plánu, vypínám TV o pár minut dřív a dopijim pivko.
Terka se umyla a šla do postele. A to není úplně pozdě! Hodiny na sporáku ukazují 22:32, ale chápu to, má toho za celý den dost. Lezu do sprchy.

Po příjemné sprše jdu k ložnici. Všude je zhasnuto, orientuju se jen podle stínů. Najednou vidím, jak se ke mně blíží jakýsi stín s rozpuštěnýma vlasama a jen ve spodním prádle. Zastaví se u mně, řeknu jen tiché “wow”.. Ozve se jen “pššt”, rukou mi projede vlasy a dává mi pusu. Tohle bude skvělá noc.

Ráno vstáváme později, kolem desáté hodiny. Je víkend, takže máme oba dva volno. Otevírám oči, Tereza už je vzhůru. Když si toho všimne, dá mi pusu na tvář a prituli se ke mně. Povídáme si.

Po patnácti minutách fakt vstaneme z postele. K jídlu jsou zbytky v lednici. Snad špagety tam byly, už si přesně nepamatuju. No jo no, má paměť není ta jedna z nejlepších. Ale asi jo. Špagety. Nebo snad…?!

O tomhle by moh’ můj mozek přemítat donekonečna. Se přece můžu přesvědčit na vlastní oči!

Převlíknu se a jdu se podívat do lednice. Jo, je tam zbytek špaget – dobře, mozku, měl jsi pravdu! Lednici zavřu a zatímco Terka hledá co na sebe, využiju příležitosti. “Hey Google, make a table reservation for two in our favorite steakhouse!” Asistent to potvrdí hláškou “Okay, I’ll do that!” a já mám o další starost míň. Tak to bysme taky měli.

“Dáš si ty špagety, co jsou v lednici?” ptám se jí.
“Asi jo… Jestli ti to nebude vadit… ”
“Ne, klidně si dej,” odpovím. Hm, tak jsem bez oběda. Naštěstí jsem včera vzal cestou z práce nějaký rohlíky. Tím se zachráním.
“Zlato? Ale tam toho moc není!” otáčí se na mě. “Co budeš jist ty?”
“Sněz to celý, zachráním se rohlíkama.”
“No to ne! Půlku ti nechám” a dává jídlo do mikrovlnky.
“Díky, jsi hodná,” odpovím. Usměje se na mě.

Po jídle spolu koukáme na seriály a mně mezitím přijde na mobil notifikace od asistenta o úspěšném vyřízení rezervace. Ta AI dneska umí věci! Zrovna, když jsem zhasnul obrazovku, cinknul telefon. Jak na potvoru. No dobře, tak ji ještě rozsvicim.

Petr: “Zdravím pánové, nechtěli byste dneska na pivko? Mám zrovna čas”
Pavel: “Na jednom orosenym už jsme dlouho nebyli! Naposledy snad v tom baru, jak tam @Pepa potkal Terezu! Já bych mohl!”
Tomáš: ” Kam? Na Růžek? Šel bych. ”
: “Sorry, ale nemůžu. Jdu s Terezou na večeři. Snad někdy příště. Nebo.. Nešlo by to posunout?”
Petr: “No.. Asi spíš ne. Ale tak není to poslední den lidstva, můžeš s náma příště! Užijte si večeři ;)”
*zobrazeno všemi*

“Kdo ti psal, smím-li se zeptat?”

Nejsi ty nějaká zvědavá?  “Psali kluci. Kdyby tam nebyly tak tajný zprávy, přidal bych tě tam taky.” povídám s úsměvem.
Taky se pousměje. “No jo, vy tam řešíte ty vaše chlapský záležitosti…”

Čas utíká rychle a než se nadějem, už jsou čtyři hodiny. Terka zničehonic vstane z pohovky a jde se podívat do lednice.

“Máš hlad?”
“Trošku jo. Hlavně nemám ponětí, co si uděláme k večeři. Máš nějaký speciální přání?”
“Ani ne.”
“Tak v tom případě to bude styl co dům dá,” poví s úsměvem a dá hrnec na plotnu. V tu chvíli já vstanu a jdu za ní.
“Paní poradkyně, dnes nevařte…” řeknu provokativně.

Ona nezahálí a jede ve stejném tónu: “Pročpak? Pan strojvedoucí si pro mě něco připravil?”
“Noo, ano, dá se to tak říct…”
“Hmm. Budu hádat… Budeš vařit ty?”
“Těsně vedle…”
“Tak.. Půjdeme do restaurace!”
“Trefa!”
“A do jaký půjdeme?”
“Do naší oblíbený, v centru Prahy. Mám tam rezervaci na 19:00, kdyztak si ještě něco dej, ať mi nechcipnes hlady,” řeknu s úsměvem a jdu si sednout k televizi. Bere si rohlík se šunkou a sedá si ke mně. Film pokračuje.

Zanedlouho je 18:00 a my se začínáme pomalu chystat. “Terko?” Nečekaně vyjde z ložnice v úplně novém oblečení. Sluší jí to.

Nasedáme do my Felicie, která je jak kdyby vyjela z tovární linky a jedeme směr centrum. Kolony žádný, všechno je až podezřele průjezdný. Zaparkujem na parkovišti a jdeme do restaurace. Číšník nás dovede ke stolu kde svítí svíčky. Večeře může začít.

Po večeři a zaplacení poměrně vysoké částky chci jít zpět do auta, ale Terce se tu líbí.

“Pojď se ještě projít do parku,” povídá a bere mě za ruku.
“Tak jo.”

Tak jdeme. Je zhruba 21:30, venku tma, ale cestu osvětlují pouliční lampy. Je slyšet jenom ruch velkoměsta.

“Jsem ráda, že jsem tě našla. Nebýt té noci v baru, nic z toho by dneska nebylo.”
“To máš pravdu,” přikyvuju.
“Miluju tě. Ani nevíš, jak moc. Zvlášť po tom, co jsi pro mě udělal.”
“Já tebe taky. Už si bez tebe svůj život nedokážu představit.”

Zastavíme se pod lampou a políbíme se. Potom jdeme pomalu dál, chodník se stáčí k silnici.

“Co bys chtěl do budoucna? Mít rodinu?”
Usměju se. “Rodina. Nemyslíš si, že -” moji větu přeruší kvílení gum. Vedle nás najednou prudce zabrzdila bílá dodávka. Rychle z ní vystoupí tři týpci, odhadem tak 30-35 let. Vypadá to, jako kdyby měli pistole. Park je úplně vylidněný.

“Hnete se a bude po vás! Respektujte to, co vám říkám! Pusťte si ruce!” Stihnu Terku jedním prstem pohladit po ruce a ona se pak se nejistě pouští.
“Lehněte si! Teď!” Leháme si na chodník, vedle mý hlavy je psí lejno. “Ruce za záda!” zakřičí ještě jednou. Přichází k nám dva týpci a nasazují nám pouta. “Vstyk a pojďte za mnou!”

Jdeme, co nám zbývá? Naskakujeme dozadu do dodávky, zavírají nás tam. Je úplná tma a šance na to zapamatovat si cestu jsou mizivý. Bůh ví, co to je za lidi a proč se tohle vůbec stalo.

“Terez?”

Je chvíli ticho. Po dvou sekundách se ozve “No?” Orientujeme se jen podle sluchu.

“Můžeš pro mě udělat jednu věc, zlato?”
“Cokoliv.”
“Neboj se. Nic se nestane. Dokud tu budu já, nemáš se čeho bát. Dobře?”
“Dobře. Mám tě ráda.”
“Já tebe taky.”

Jedeme už asi patnáct minut a mě už z toho drncání bolí prdel.

Po náročné půlhodině jízdy auto zastaví a je slyšet, jak zabouchnou dveře. Otevřou ty naše a povídají, abychom šli ven. Opatrně vstanu a seskocim z auta dolů, Tereza mě následuje. “Teď vám musíme dát šátek přes oči.” První ho dostane Tereza, pak já. “Pojďte!” Borci pořád něco říkají, takže zhruba víme, kam jít. Vkráčíme do výtahu, pak chvíli jdeme a nakonec se posadime na židle, kde nás svážou. Sundavají nám šátky, moje oči dostanou pecku. Sedíme v nějaký místnosti a před námi stojí nějaký borec. Pokyne hlavou typkovi, co je u Terezy, aby jí taky sundal šátek. Terka začne šílet.

“Ne! Ty ne! Ty hajzle! TY NELIDSKÁ SVINĚ!” Do očí se jí začínají prodírat slzy. “Ne! PROSTĚ NE!” Ten týpek se na ni jen debilně pousměje. “Opět se setkáváme, Terezko, co?” Terka se rozbrečí. “Alee no taak, není důvod k breku! Koupíme ti nafukovacího jednorožce!” Nevydržím to a vyhrknu ze sebe jen “Sklapni!” On přijde blíž ke mě, nakloní se k mýmu obličeji, a pak mi dá facku. “Rozkazovat budu jen a pouze já!”

“Asi se ptáte, jak jsme vás našli. No, odpověď je vcelku jednoduchá – Terko, mohu si vzít tvůj telefon?” Jeho hlas je ledově klidný.
“Ne!”
“Tvůj přítel by rád věděl, jak jste sem dostali…” Začne chodit kolem nás.
“Vy jste mi něco dali do telefonu?!”
Jde k ní a z pravé kapsy ji vytáhne jejího iPhona. Rozsvítí displej a vytáhne dolní ovládací panel a otočí ho displejem k nám.
“Víte, co je tohle? To je tlačítko na určování polohy. Ono normálně nic moc nedělá – v podstatě i kdyby to měla zaplý, tak vás nedohledáme. Ale…”
“Ale co?!” nedočkavě mu skáču do řeči.
“Vytvořili jsme aplikaci, která využívá přístup k poloze a posílá ho k nám. Tereza má nastavený zámek na otisk prstu.. A dostat se k němu bylo snadný. Ona původně měla v kapse GPSku, ale ta nějak ztratila signál a přestala se hlásit. A abys, Terezko, neřekla, že jsem až takovej hajzl..” Jde za ní a dává jí telefon do kapsy. “Nemáš zač.”

Tereza kouká do podlahy. Po tváři jí tečou slzy, její tvář úplně zkameněla.

“Co s váma bude teď? Půjdete se vyspat a zúčastníte se psychologického experimentu. Zítra se dozvíte víc… Odpoutejte je a zaveďte do ložnice.” Odchází středem.

Borci vedle nás nás odvazují a vedou nás k ložnici. Vypadá to, jako kdybysme byli v nějakým podzemí – možná proto jsme jeli výtahem tak dlouho. Dlouhá chodba je tvořena kameny a osvětlují ji takový světla staršího typu. Že by nějaký bunkr?

Asi jsme došli na místo. Odebírají nám pouta a otevírají takové dřevěné dveře s obdélníkovým oknem nahoře. Terka vkráčí jako první a já ji následuji. Dveře se zavřou a je slyšet jen otočení zámku. Následuje dlouhé obejmutí a pláč. Špatně to nese.

Je na čase rozhlédnout se po pokoji. Pravou stranu tvoří jen dvě palandy, tu levou jen záchod. Je to taková malá obdélníková místnost o rozměrech zhruba 4×3 metry. Nad dveřmi je kamera, bliká na ní červené světlo. Nejsme tu úplně sami.

“Ty budeš spát nahoře, já dole, co ty na to?” navrhuju Terce.
“Tak jo.”
Vyzouvá si boty a jde si lehnout.
“Můžu na chvíli k tobě?.. Jestli se tam vejdeme…”
“Můžeš to zkusit. Budu ráda…”
Nasoukám se k ní. Je to trošku těsný, ale lepší, než nic. Otočí se na mě a já na ni. Dám ji neposedný pramen vlasů za ucho a políbím jí. Usměje se. Není to takový ten veselý úsměv, je to vděčný úsměv. Je ráda, že jsem tu s ní.

“Spi. Zítra se uvidíme.”
“Bude to těžký, ale pokusím se. Mám tě ráda.”
“I já tebe. Kdyby něco, vzbuď mě.”
Dám jí ještě pusu. “Dobrou noc,” zašeptám.
“Dobrou,” usměje se. Já od ní vstanu, ona se otočí na druhou stranu a já lezu nahoru. Matrace trošku vrže, ale není to nic, co by se nedalo přežít. Snad usnu.

“Pepo? Pepoo,” probudí mě jakýsi šepot. “Co je?”
“Nemohl bys jít na chvíli ke mně dolu?”
“Tak jo – dej mi minutku…”

Lezu pro špruslích dolu, na stropě svítí slabě zářivka.

“Co se děje?”
“Pojď ke mně…”

Lehám si vedle ní, jako večer. Přikrývá mě a dává mi ruku. Má ji úplně studenou!

“Terko.. Neboj se. Nic se ti nestane.”
“Mám strach. Nevím, co s námi budou zítra dělat. Díky tomu jsem dostala zase zimnici…”
“Nemáš se čeho bát. Věř mi.”
“Budeš tu po zbytek noci se mnou?”
“Klidně.”
“Díky.”

Rozsvítím její telefon, který je na zemi a podívám se, kolik je hodin. Dvě ráno a žádný signál k tomu… Otočím se zpátky na ní.

“Dobrou noc”
“Dobrou!”

Otáčí se ke stěně. Rozplétám jí cop, který si upletla před spaním, dám ji její dlouhé vlasy na záda a proplétám jimi prsty. Řekne jenom polohlasem “mmmm… To je tak příjemný!” a za chvíli usne.

Komentáře