Notice: Trying to get property of non-object in /data/web/virtuals/174934/virtual/www/domains/josefpospisil.cz/wp-content/plugins/wordpress-seo/frontend/schema/class-schema-utils.php on line 26

Zobrazeno II

Kapitola 2


Vzbouzí nás mlácení do dveří. “Vstávejte!” Rozsvítím telefon a časomíra ukáže pět minut před šestou. Mlácení neustává. “No jo, už jsme vzhůru!” křičím na ně. “Za pět minut si pro vás přijdeme!” Pomalu vstanu z postele. Nebudu kecat, vedle Terky se na takhle malý posteli spí fakt blbě. Terez se otočí od stěny ke mně, promne si oči a otevře je. Pozdravíme se.

“Za tři minuty jsou tu.”
“Já vím, slyšela jsem je. Jsem unavená, moc jsem nespala.”
“Tak to jsme dva.”
Protáhne se a vstává. Objímám ji.
“Miluju tě. Nechci, aby se ti něco stalo.”

Chvíli jsme v objetí, když najednou začnou znova třískat na dveře: “Okamžitě se postavte zády ke dveřím s rukama za zády!”, čekají asi dvě sekundy, pak je slyšet otočení zámku a otevření dveří. Nasazují nám pouta, v periferním vidění vidím, jak má jeden muž na sobě samopal. Přemýšlel jsem o vzpouře, ale už vím, že to byl blbý nápad. Opět jdeme tou samou cestou směrem k tý místnosti, kde jsme seděli včera. Posadí nás na židle a zase nás svážou. Začíná to být nuda, ale jsme ve stresu, nevíme, jak bude ten jejich “psychologický experiment” vypadat.

“Dobrý ráno, dlouho jsme se neviděli!” povídá s úsměvem ten “šéfik”. V ruce drží dvě bílý krabičky. “Víte, co to je? To jsou Google Glass – chytrý brejle vod Googlu.” a rozbalí je. “Vy víte, co vás dneska čeká, že? Nasadíme vám je a nejdřív uvidíte pozitivní videa – štěnátka, kočičky, však to znáte. Pak se to pomalu bude obracet do jinejch extrémů – uvidíte věci fakt nechutný. Rozřezaný těla lidí a další sračky. Dotazy žádný, jdeme na to!” Aniž bysme chtěli, dávají nám brýle na oči s již běžícím videem. Pejsci a jiný malý roztomilý zvířátka byli fajn, ale to, co bylo pak… Málem jsem se poblil. Radši jsem zavřel oči a měl je celou dobu zavřený. Tomu týpkovi to buď nevadilo, nebo koukal jinam. Fakt se to nedalo. Těch 90 minut bylo hrozný utrpení.

Po tomhle znechucení nám brýle sundavají a Terezu někam odvádějí. Sedím tam jen sám. Přijde ke mě borec, kterýho jsem nikdy předtím neviděl a povídá:
“Tak jak se ti to líbilo?”
“Fakt nechutný,” odpovídám.
“I štěnáťka?”
“To byla jediná pozitivní věc.”
Zapisuje si moje odpovědi na papír.
“hmmm… Ty se živíš jako řidič, ne?”
“Strojvedoucí.”
“To je to samý, vždyť -”
“NE, to není to samý. Strojvedoucí je ten, co řídí mašinu,” skáču mu do řeči. Kupodivu mu to nevadí. “A vůbec, jak to víš?”
Pousměje se. “Máme svý zdroje… A co Tereza? Co teď dělá? Jak se jí daří?”
“Do toho ti nic není.”
“Pán začíná odporovat, jo? Tak v tom případě tady máme tohle…” Vstane, dojde ke stolu a vezme paralyzér, který tam ležel.
“Daří se jí dobře,” odpovím.
“A co dělá za práci?”
“Emm.. Sekretářku v jedný firmě,” zalžu.
“Jak se jmenuje tvoje sestra?”
“Pavlína.” Furt nechápu, proč přeskakuje od jednoho tématu k druhýmu.
“A tvá sestřenice?”
“Do toho vám nic není,” odseknu.
“Ty víš, co je tohle, že jo?” Dá mi před obličej paralyzér.
“Jo, až tak blbej nejsem.”
“Tak odpovíš, nebo ne?”
“Ne.”
Dostanu pecku, zařvu bolestí.
“No dobře! Jmenuje se Karolína!” zase lžu.
“No vidíš, jak to jde!” zasměje se. “Jaký je tvoje oblíbený jídlo?”
“Pizza.”
“Hawai?”
“Ne, šunková.”

Po týhle otázce odejde. Za okamžik sem vede další týpek Terezu a nechávají nás tam osamotě. Přivázaný k židlím, takže se nemůžeme hýbat. Terka se na mě otočí, zase má slzy v očích.

“Co se stalo? Co ti prováděli?”
“P… Ptali se na otázky. Několikrát jsem odmítla odpovědět… Dávali mi šoky parylizérem.”
“Mně taky.”

Najednou tam přijde týpek, co vyslýchal mě. “Asi máte hlad, co?”
“Docela jo,” povídám.
“Vám dáme najíst.”
Za pár minut přinesou řízek s bramborem a položí to na stůl. Divně se na sebe s Terezou podíváme a ona pronese: “Hm, myslím, že spoutaní a svázaní se rozhodně nenajíme.”
Ten borec se zasměje. “To máte pravdu! Tak počkejte…” a odvazuje nás. “Si běžte sednout.” Sedáme si. Na stole zůstal jeden paralyzér. Opatrně, když se nikdo nedívá, si ho dávám do kapsy. Jím jenom brambory – co když je to otrávený? Tereza nesnědla skoro nic. Vedle nás furt stojí borci. Dávám si ruce do kapes.

“Vy jste nic nesnědli! A to jste měli hlad…” povídá jeden.
“Řízky já nemám rád,” odseknu.
“Hm, smůla, no.. Tak si chcípni,” pronese škodolibě a odnese jídlo.
“Jděte si sednout,” pronese další. V místnosti jsou momentálně 2 lidi, co nás hlídají.
Vstanu a jdu si sednout, to samý Tereza. Jako naschvál přivazují první zrovna jí, já mám ruce volný. Borec má lýtko u mě – vytáhnu parylizér a dám mu pecku. Svalí se na zem. “POJĎ!” zakřičím na Terezu, otevíráme dveře a zdrháme. V patách nám je jeden hlídač. Podzemí se začíná dělit. “TUDY!” zakřičím, Terka mě následuje. Jako na potvoru jsem to trefil. Výtah, hup, znásilňuju tlačítko na zavírání dveří a jedeme nahoru, borec nás nestačil doběhnout. Uf, to byly nervy, ale stále nemáme vyhráno!  Vyběhneme z jakýsi továrny, pod střechou stojí dodávka – jinak je všude jen les. Dodávka je samozřejmě zamčená. Tereza běží do lesa, následuju jí. Běžíme dobrých pět minut, pak už jdeme jen rychlou chůzí. Jsme oslabení, žízniví a hladoví.

Les je čím dál tím hustší. “To není možný, vždyť jsme snad kus za Prahou! Nejdeme blbě?” povídám Terce.
“Se vlastně můžu podívat do map…” prošacuje si kapsy. “Já nemám telefon!”
“Jsi ho naposledy měla v tý místnosti, to si pamatuju! Ještě jsem ho rozsvěcel…” Podíváme se na sebe.  “Takže tam zůstal… Tak to jsme docela v háji.” Instiktivně prohrábnu kapsy abych zjistil, zda ještě mám klíče od auta. Mám.
“Ty telefon nemáš?” podívá se na mě šokovaně.
“Ne, nechal sem ho v kaslíku v autě.”
“Tak to je fakt skvělý.”
Jdeme dál.

Po půlhodině neustálé chůze vidíme první střechy paneláků. “Asi vím, kde jsme,” povídám Terce. Nic, žádná odpověď, žádné jednoduché “hmm”. Otočím se, vedle nikdo. Kam zmizela? Vracím se. Vidím ji opřenou o stůl, skloněnou. Po pár okamžicích mi to dojde – zvrací. Podržím jí vlasy a lítostivě se na ní podívám.

**

Jdeme podél dálnice. Jsme fakt unavení. Cíl je jasný – potřebujem se dostat k mýmu autu. Nebo ještě lépe – domů. V dálce vidím obchodní centrum Chodov – to znamená, že tam bude i blízko metro. Tereza začíná zpomalovat, proto zpomalím taktéž.
“Je ti dobře?”
“No… Ani bych neřekla. Bolí mě břicho, mám žízeň a jsem unavená.”
“Támhle je obchoďák,” ukážu prstem, “tam se stavíme, koupím ti pití a něco k jídlu.” Peněženka mi taktéž naštestí z kapsy nevypadla. Je výhoda mít mikinu se zipem na kapsách.
Usměje se. “Ty tam jako chceš jít takhle?”
“No, nic na převlečení nemám, takže odpověď je vcelku jasná. Nebo tě mám nechat umřít na dehydrataci?”
“Nejsem malý děcko, bez vody ještě pár hodin vydržím – i když…”
“Nech toho. Není ti dobře, zvracela jsi. Tak si nehraj na hrdinku,” prohodím s úsměvem.
“Mám to brát jako challenge?” ušklíbne se.
“Terezo!” zasměju se. Vezmu jí za ruku a jdeme dál. Každým krokem jsme blíž.

**

Došli jsme do nákupáku na Chodově. Ťukám na dotykový infopanel, který mi ukazuje cestu do Billy. Nevypadáme mezi těma lidma vůbec zle, Tereze se jen rozpustil make-up, díky slzám.

“Hele, já potřebuju pití – Kofolu a pak se mi líbí támhlety bagety,” ukazuju na chlaďák.
“Já si vezmu taky nějakej nápoj a mrknu na pečivo,” pronese Terka.

Po několik minutách jdeme ke kase. Zaplatíme a jdeme ven. Na chodníku stojí žlutý taxíci.
“Nevezmeme jednoho do centra? Mně už se fakt nechce chodit, ani jezdit MHDéčkem” poví se smutkem v hlase Terka.
“Tak jo.”
Přijdeme ke žlutýmu Superbu. Taxikář je o něj opřenej, na obličeji sluneční brýle a hulí cigáro.
“Dobrý den, můžeme vás poprosit o jízdu do centra?”
Vydechne oblak dýmu. “Dobrej… Do centra? A víte, kolik tam je ulic?”
“Ulice Revoluční, 50,” dodám.
“No dobrá… Tak si nastupte.”
“Si v klidu dokuřte,” poví Tereza, “my si zatím sníme bagety.”
“Za to už si ale účtuju čekací sazbu, slečno.” Nevypadá ale, že by někam spěchal. Terka si rychle kousne.
Pak beze slova nastupuje dozadu na levé sedadlo, já jdu doprostřed. Spokojeně zaplouváme do příjemných, kožených sedaček. Taxikář mezitím típe cigárko a nasedá taktéž. “Tak Revoluční padesát, říkáte? No dobrá tedy.” Vyjíždíme.
Navigace: “Jeďte na severovýchod”
“To určitě,” poví s úsměvem ve tváři taxikář. Kontroluju taxametr. Tereza mi dá spokojeně hlavu na rameno. Nejsem tak uvolněný jako ona. Nerad jezdím s cizími lidmi. Nikdy nevíte, kdy vás naboří, nebo třeba usnou za volantem.

První polovina cesty utíkala rychle, ta druhá o dost pomaleji. Jsme zticha, v pozadí hraje potichu rádio. Stojíme v koloně. Celou dobu nás taxikář pozoroval v zrcátku, ale teď už to nevydrží a povídá: “Co vám stalo, slečno?”
“Mně?” probudí se ze zasněnosti Terez. “Nezlobte se, ale do toho vám nic není.”
“Tak to se omlouvám, já jen… Že vypadáte dost… Smutně.”
“Víte jaký to je mít u hlavy pistoli?”
Taxikářovi zkamení tvář. “Ne, díky bohu nevím.”
“Tak já jsem to právě zažila.”
Hrobové ticho.

Začínáme se pomalu rozjíždět.  “Znáte tuhle písničku?” zeptá se taxikář, aby přerušil to trapné ticho a zesílí rádio. Z reproduktorů se začne linout mně známý text.

I can give you this sweet symphony
And I hope it makes you feel fine
And it’s all that you can get from me
It will always be by your side

“To zpívaj’ ti kluci, co nahráli tu hitovku Hollywood Hills, ne?” odpovídám ze slušnosti Taky mi není zrovna dvakrát do řeči.
“Máte pravdu, Sunrise Avenue. Jedna z mála kapel, kterou docela rád poslouchám.”

**

Dorazili jsme na místo, je kolem 16:00. Taxík stal pět stovek, což je dle mého názoru docela přiměřená cena. Jdeme hledat auto. Jsme fakt rádi, že budeme za chvíli doma. “Modrou Felicii vedle těch luxusních Mercedesů prostě poznáš,” poví s úsměvem Tereza.
“To máš recht.”

Jdeme k autu, otočením klíčku ho odemknu. Vypadá to, že se do něj nikdo nedostal. Podívám se na přední kolo, a tam – botička! “Máme na předním kole botičku,” povídám smutně. “Musím volat městskou.”
“To jim rovnou můžem říct i o tom našem únosu, ne?”
“To pak na státní. Měšťáci s tím nic neudělaj,” odpovím.

Za pár minut jsou tady. Chtějí po mně doklady a pokutu. Dají mi složenku, zaplatíme to převodem na účet. Botička odstraněna a můžeme jet.

Otáčím klíčkem ve spínací skříňce a motor naskočí. Vycouvám z parkovacího místa a jedem domů.

“Ani nevíš jak moc se těším domů!” poví s úsměvem Tereza.
“Já taky! Hlavně si už nikdy nesmím nechat telefon v autě. Nikdy. Mimochodem… To mi připomíná, že kluci chtěli jít na pivo – asi do toho baru, kde jsem tě potkal. Nešla bys taky?”
“Dneska už fakt ne.”
“Nee, ne dneska, někdy v následujících dnech. Třeba pozítří, nebo tak…”
“Jo ták. Problém bych s tím neměla,” a zamyšleně kouká z okna.
“Zítra bysme měli zajít na policii.”
Chvíle ticha.
“Promiň, co žes to říkal? Já… jsem nějaká zamyšlená.”
“Že bysme měli zajít na policii, nahlásit to.” Hmm, o čem asi přemýšlí?
“Jo, to měli, no… Taky si musím pořídit novej telefon.”
“Ti dočasně pučim můj. Nebo už máš nějakej vybranej?”
Usměje se. “Ty víš, jakej chci…”
“No jo, určitě iPhone. Ty seš nepoučitelná,” zasměju se.
“Nesměj se! Ho asi dneska objednám, a buď zítra, nebo pozítří bychom se pro něj stavili. Ty žádnou elektroniku nechceš?”
“Mrknu se, ale asi ne. Nejsem ženská… Vy kupujete i to, co nechcete,” rýpnu si.
“A vy chlapi děláte co, hmm? Kdo utratil dvě stovky za zbytečný samolepky na auto?”
“Já,” povím s úsměvem.
“No vidíš! A jsme si kvit,” zasměje se.
“Ale jen proto, že to byla limitovaná edice. To jsem prostě musel mít, chápeš.”
“Je mi to úplně jasný,” poví ironicky.

Po hodině jízdy dojedeme domů. Odemykáme vchodový dveře, Terka vstupuje jako první. “Tohle mi chybělo. Ta vůně domova.”
“Mně taky.”
“Nějakej plán na večer?”
“Umýt se, čučet na televizi a hlavně jít brzo spát. Zítra mám ranní – tedy pokud se něco nezměnilo…”
“To zní jako dobrý plán,” poví s úsměvem. “Zabírám si sprchu!”

Po osprchování a jídle si sedáme si k televizi. Lehám si na pohovku. Je kolem 20:00. “Jestli usnu… Tak mi sem přines mobil a nech mě tady,” povím s úsměvem Terce. Fakt toho mám dost.
“Pokud mě to taky neskolí u televize, tak taky půjdu brzo. Asi si taky nastavím časovač na televizi, jako to děláš ty,” uchechtne se.
“Dobrou noc.”
“To jako fakt půjdeš spát takhle? Bez peřiny a bez polštáře?”
“Jo. Jestli se v noci vzbudím, přijdu k tobě… Teda jestli budeš spát v ložnici.”
“No dobře.” V televizi je reklama, Terka se ohýbá pro PC.  “Ještě si objednám ten novej mobil. Mám si koupit iPhona sedmičku, nebo osmičku?”
“Když ti poradím, změní to něco?”
“Jak to myslíš?” podívá se na mě nechápavě.
“No, narážím na to, že vždycky, když jsem s tebou v nějakým shopu s hadrama, tak vezmeš pravý opak. Minule to bylo naposled, co jsem tam tu půlhodinu přetrpěl. Příště se snad zavřu do auta, nebo já nevím,” zasměju se.
“To je ale něco úplně jinýho! Ty – narozdíl od šatů –  elektronice rozumíš mnohem víc, než já.”
“Kup si Android, ale ty mě neposlechneš, znám tě. Chceš iPhone? Pokud se ti nelíbí ‘výkus’ v displeji, kup si osmičku. To dá rozum, ne? Čím vyšší číslo, tím lepší. Easy, pro iOvce to musí být easy.”
“Pepo! Nebuď hned hnusnej…” Chvilku přemýšlí.  “Vezmu osmičku. Vždyť je to jen telefon.” A na těch se rozhodně neshodneme.
“No vidíš, a máš vybráno,” pousměju se. Nevím, co to do mě vjelo.

04:00

Zvoní budík. Terka mi dala telefon na stolek. Je tak moc hodná. Usnul jsem na sedačce, i peřinu mi přinesla. Tiše se jdu lehce nasnídat, vyčistit si zuby a oblíct se. Zajdu do ložnice, dám ji pusu na tvář a jedu do práce.

Po práci se vracím domů, je zhruba 13:00. Tereza je v práci, takže nikdo není doma. Vzal jsem si s sebou McDonald’s, protože mám hlad. Vzal jsem i jí, dá si to jen do mikrovlnky.

Vrací se ze své kanceláře a kolem 15:45 je doma. Jako vždycky.
“Ahoj!”
“Ahoj”
“Nezajedeme pro ten iPhone? Bysme se rovnou mohli stavit cestou na policii.”
“Jo, to zní jako dobrý nápad. Máš tady jídlo, tak si ho pojď sníst.”
“Tyjoo, díky!”
“Nemáš zač,” usměju se.

Terka se nají, já se převléknu a jedeme. Nejdřív na policii. Sepsali s námi protokol, chtěli popis osob, a tak dál. Prý se tím začnou zaobírat, tak uvidíme.

Pro telefon jsme zajeli hned potom.

“Třináct tisíc?! A ty mi něco říkej o samolepkách na auto… Doufám, že ti dlouho vydrží.”
“iPhony byly vždycky dobrý telefony. Jen ty se mnou nesouhlasíš.”

A souhlasit nebudu. (viděli jste představení novejch iPhonů? 1099$ za nejvyšší model :))) ) 

Mezitím, co Tereza čeká na výdeji, cinkne telefon. Píšou kluci.

Pavel: “Sice jsme byli na pivku před pár dny, ale @Pepa, nechceš jít dneska? Chyběls tam”
: “Tak jo. Někdo s náma?”
Tomáš: “Já.”
Petr: “Já taky půjdu.”
Pavel: “Fajn, tak půjdeme všichni. Pepo, dneska nás vyzvedáváš autem ty! 😛 Sraz na Střížkově, v 20:00 u metra!”
: “No to jsem teda dopadl… Ale co bych pro vás neudělal.. 😀 “

Než se Terka vrátí, stihnu si dát kávu v Alzacafé. Vyřídím ještě nějaký věci a tak.

Po pár minutách se spokojeně vrací s krabičkou iPhonu v ruce.

“Nečekala jsem, že to bude tak nadlouho. Jaký maj kafe?”
“Ale jo, tak jde to. Dneska chtěj jít kluci na pivo. Šla bys?”
“Asi jo. V kolik?”
“V osm večer.”
“Jo, to by šlo.”
“Tak jo.”

Uklidím tácek s dopitým šálkem kávy a jedeme domů.

**

“Můžu jít v tomhle?”
Moje oči sjedou Terezu od hlavy až k patě. “Jo, proč ne? Já si dám něco na zub a jdu se chystat taky.”
“Tak pohni, nebo to nestihem’! Znáš se…”
“No jooo.”
Po pár minutách nasedáme do auta a jedeme. Cestou bereme kluky a “razíme” směrem k hospodě.
Dáme si pár piv (já teda nealkoholických, protože přece řídím) a kecáme o životě. Za pár hodin všichni namol. Odvezu je domů a dohlídnu na to, aby se dostali aspoň do svýho baráku. Pak jedeme domů jen my dva. Sprcha, převlíknout se a hurá do peřin.

Ráno opět někdo píše do skupiny.

Tomáš: “Hele, píše mi nějaká holka. Prej jsme se spolu bavili v baru, @Pepa, nevíš o tom něco? Jsi byl jedinej střízlivej tam…”

KONEC



 

Ufff, příběhů už bylo dost 😀 Příště ode mně čekejte nějakou recenzi, každopádně teď není na psaní úplně moc času – ti školou povinní jistě chápou. 🙂 Mimochodem, začal jsem publikovat na platformě Wattpad – pro vás to znamená pohodlnější čtení, tak pokud to někdo znáte, tak mě můžete sledovat i tam – každopádně web bude vždycky na prvním místě. 😉

 

Komentáře