Zobrazeno

Je šílený vedro, a tak vám přináším článek, který se asi ani nedá považovat za článek (tak wtf? Proč to píšu? 😀 ), ale spíš za příběh. Pokud se bude líbit, tak nevylučuju, že někdy přijde něco v podobném stylu… 🙂 Příjemné čtení!


Zobrazeno

 

Je ráno a mě vzbudila šílená bolest hlavy – no jo, mám kocovinu. Na včerejšek si ani nevzpomínám. Ani vlastně nevím, jak jsem se dostal domů.
Po několika hodinách se z toho dostávám. Bolest začíná ustávat a já se jdu konečně najíst. Mám totiž pořádnej hlad. Otevřu lednici a v ní jako naschvál nic není. “hmm, tak to je pěkně na hovno,” říkám si pro sebe a pro jistotu otevírám dveře špajzky – tam naštěstí nalézám poslední polívku z pytlíku. Aspoň něco. Mezitím, co si vařím vodu, kouknu ještě ven z okna. Moje modrá Felicie stojí na svém místě tak, jak jsem ji nechal při návratu z práce. Nikdo jí nešloh’ a takhle z dálky žádný nový škrábance vidět nemůžu. Voda ve varné konvici se začne rychle vařit. Nalévám ji do připraveného hrnce na plotně a sypu do ní polívku. Časovač nastavím na deset minut a jdu do svého pokoje.

Osahám si kapsy a vytáhnu telefon. Okamžitě se připojí k WiFi, začnou mi přicházet zprávy a upozornění z Facebooku. Nejdřív projedu Facebook. Lajky, označení u příspěvků, nové komentáře. Na to se mrknu cestou do práce, v kolonách je na to času dost. Pak otevírám Messenger – cože? Přes sto nových zpráv?! Se posrali, ne? Tak dobře, jako první rychle prolítnu naši konverzaci s klukama;

3:30
Pavel: “Ty vole, tak to byla slušná kalba!”
Petr: “To máš pravdu! @Pepa a @Tomáš byly úplně na káry!”
Petr: “*byli, zatracenej autocorrect”
Pavel: ” Jsem je naposledy viděl u baru s nějakou holkou, nevíš, kdo to byl?”
Petr: “Hele, kámo, nemám šajn. Vypadala ale fakt dobře. Jsem si na chvíli odskočil a pak tam s ní ti dva kecali – tak jsem je tam nechal a čučel jsem na projekci fotbalu. btw. Brazilci to vyhráli!”
Pavel: “Aha. Nevadí, třeba to z nich dostanem 😀 No nic, letím spát. Zejtra mám noční, tak můžu spát přes den, ale chápeš… To prostě neni vono. Dobrou”
Petr: “Nezávidím! 😀 Já mám zítřek volnej 😛 Dobrou!”
*zobrazeno všemi*

Huh… Fajn. Tak aspoň něco vím. Ale jaká holka? A kdo mě vlastně odvezl domů? Začne na mě řvát časovač – to znamená, že má polívka je hotová. Rychle dojdu do kuchyně, vypnu sporák, naleju si ji do talíře a nechávám stydnout. Mezitím opět beru telefon a píšu do skupiny.

10:25
: “…si do píče nic nepamatuju! Jaká holka?! A jak jsem se dostal domů?! A dobrý dopoledne, btw!”
Petr: “Vezl jsem tě Peugotem, málems mi ho poblil. O tý holce jsi mi dost vyprávěl, že studuje někde na střední, má snad i sestru, ale na jméno jsem se tě zapomněl zeptat. Mlel jsi pátý přes devátý”
: “Tvl sorry! Takhle už se nikdy nevožeru, slibuju! 😀 Toho tvýho Peugota by mi stejně nebylo líto, je to jebka. Už ti aspoň Láďa z Horní Dolní opravil tu převodovku? Nebo pořád řadíš zpátečku přes zuby? :DDD Zlatá Felcka!”
: “@Tomáš-i, víš něco o tý holce?”
Pavel: “Brý ranko, pane! 😀 Máš vokno, co? Nedivil bych se, kdyby Tomáš věděl úplný hovno, jako ty. Toho jsem vezl pro změnu já. Taky o ní cosi žvatlal, mám dojem, že se jmenuje Tereza, ale ruku do ohně ti za to nedám, hele.”
*zobrazeno Petrem, Pavlem*

Tereza. Hm, těch na světě je! Pokládám telefon, beru si lžíci a jím už poměrně vlažnou polívku. Docela to ujde. Dneska musím zajet na nákup do Tesca. Aspoň pro ty základní suroviny, ať mám z čeho žít. Najednou cinkne telefon a na něm SMSka – “Dobrý den, vyúčtování 320123708 je již po splatnosti” – kurva! Zapomněl jsem jim to zaplatit. Tak dobře, to taky dneska udělám. Označit jako nepřečtené. “Hey, Google!” okřikuju svého chytrého assistenta, “set reminder to ‘pay to Vodafone’ on 10PM” – assistent poví jen “OK, reminder has been set!” a já mám po starosti. Okay, tak to bysme měli. Telefon cinkne ale ještě jednou;

Tomáš: “Čau! Na tu holku si lehce vzpomínám. Jmenovala se Tereza, příjmení si ale fakt nepamatuju, to po mně nemůžeš chtít. Myslím, že jsi ji dával i svůj Facebook, ať ti napíše. 😏”
Pavel: “woow, Pepík se nám nějak rozjel! 😛 ”
: “Drž hubu 😀 ”
Pavel: “To by se ti líbilo! 😂”
*zobrazeno Tomášem, Pavlem*

Umývám si po sobě talíř a v tom telefon cinkne znova. “Kurva, co po mně zase chtěj?!” proletí mi hlavou. Domyju talíř, vysuším, uklidím a odemykám telefon.

Tereza: “Ahoj 🙂 ”
: “Ahoj, proč mi píšeš?”
Tereza: “Povídala jsem si s tebou a s tvým kamarádem v hospodě. I když jsi měl už pár panáčků v sobě, vypadal jsi docela mile.”
: “Díky. Promiň, ale vůbec nic si z toho večera nepamatuju, můžeš mi trošku víc připomenout, kdo vůbec jsi? 😀 ”
Na profilovce jsem viděl jenom pěknou brunetku s hezkým úsměvem.
Tereza: “Huh 😀 No dobře. Moje jméno už víš, je mi (už tři dny! 😀 ) 20 a studuju na obchodce v centru Prahy. Naštěstí už poslední ročník. Vsadím se, že ji znáš. ”
: *dívám se na její profil* “Jop, ten název mi něco říká.”

… a protože i mně byla slečna sympatická, začli jsme se trošku víc bavit. Po několika měsících mezi námi vzniklo silné pouto – to, čemu se říká láska. Nastěhovala se ke mně a žili jsme spolu dobrých pár měsíců. Z práce jsem neodcházel otrávený, ba naopak, těšil jsem se domů za mou láskou. Na její vůni, na romantický večer při svíčkách a na úžasný sex. Každá minuta strávená s ní byla skvělá. Nebyla náročná, jo, ráda nakupovala, ale přišlo mi, že neutrácela zbytečně. S financema jsme neměli jediný problém – bodejť by ne, po škole začla pracovat v bance a připravovat se na vysokou. Prostě skvělá, chytrá holka, o kterou by stál nejeden chlap.

Všechno šlo jako po másle, až do té doby, kdy jsem ji napsal a ona neodpovídala.

15:00
“Zlato, kdy se vrátíš z práce?”
*zobrazeno*

Vím, jak to v bankách chodí, tak ji chvíli nechávám. Ona se ozve, tohle se mi navíc nestalo poprvé. Za deset minut ji tedy píšu znova.

15:10
“Zlato, žijeeš? 😄”
*zobrazeno*

Sakra, co se děje? Tohle už je ale nějaký divný. Vždycky odpověděla na druhou zprávu, když už ne na tu první.

15:15
“Terkooo”
*zobrazeno*

Fakt nevím, co se stalo. Zrovna koukám na televizi – dávají nějakou detektivku. Jsem nějakej sedřenej, zavírají se mi oči… Cink! Telefon! To bude určitě Tereza!

Otevřu chat a tam… vidím fotku. Není na ní nikdo jiný, než Tereza. Svázaná, visí za ruce, oči zavázané a pusa zalepená, tričko svlečené. To je nějaký debilní žert?! Vidím, že cosi píše. Nechávám ji tedy dopsat… Nebo “ho”? Co když to píše někdo jiný?

“Vime moc dobre, kdo jste. Prepadli jsme banku a vasi pritelkyni jsme vzali s sebou. Byla tam tak osamocena… Ale nyni neni. Nyni tady neni sama. Asi se ptate, co chceme, ze? Chceme informace. A vy nam je pomuzete ziskat. Nepomuzete? Bude umucena a zemre krutou smrti. Je to jen na vás. Prachy nechceme, prachy mame. Policie po nas zcela jiste patra, ale my jsme vzdy o krok dal, nez jsou oni.”

“TO SI DĚLÁŠ PRDEL!?! TY HAJZLE!” Naštváním kopnu do televize, LCD se rozletí na kusy. Píše dál.

“Samozrejme, info muzeme zjistit i od ni, neco malo uz dokonce i mame. Stresu ale odolava docela dobre a trestat takhle hezky stvoreni tim, ze ji budeme mlatit? To mi neprijde slusne. Uz takhle nam tu breci, par pohlavku uz dostala. “

Chodím po obýváku sem a tam. Nevím, co mám dělat. Náhlasit to na policii? To nemá cenu. Zcela jistě už po zločincích pátrají a navíc se ztrátou osoby začínají zabývat až po 24 h. To nemá smysl, stejně by to odložili. Dát jim info? To je asi jediný, co mi zbývá.

: “Dobře, dám vám, co chcete. Jen ji nechte být!”
Tereza: “No vidite, jak to jde. 🙂 Zitra, kolem 19:00 se bude vracet z prace reditel prazske pobocky HP. Adresu si urcite zjistite na webovkach. V ruce bude mit kufrik a v tom budou papiry. Ty nam vyfotite nebo prepisete jako zpravu. Za to dostane vase Terezka kus chleba a mozna i moznost se vyspat. Mozna.”
: “A jak ten kufr mám asi vzít? To mu mám dát do držky, nebo co?”
*zobrazeno*

Tak to je slušně v háji. Mám přepadnout nějakýho borce a ještě k tomu mám zítra ranní směnu v práci. No tak to je fakt skvělý.

18:00
: “Jste tam?”
*zobrazeno*
“Chci další fotku mé přítelkyně!”
*zobrazeno*
*fotka*

Vyfotil mi ji z jiného úhlu. Z boku. Bylo vidět, jak má promočený šátek, kryjící její oči, od slz. Svítilo na ni tlumené světlo.

Hodinu chodím po místnosti sem a tam.

21:00
: “Nějaký svině přepadli banku a vzali Terezu s sebou! Co mám do prdele dělat?!”
Tomáš: ” 😀 Nedělej si z nás prdel”
: “Nedělám, přísahám! Ti únosci chtěj’, abych přepadl nějakého borce!”
Pavel: “Tak to jsi slušně v prdeli, kamaráde!”
Petr: “No, tak good luck. Asi pro tebe nic neudělám, snad jen – doufám, že ji zase uvidíš! Přeju vám to 😉 , vypadala jako fajn holka”
: “Díky.”

Kamarádi teda taky zrovna moc nepomohli. Jdu spát.

 

Řeknu vám, že na tý posteli spát sám je teda pěknej nezvyk. Jak asi přežila noc Terka? Radši na to ani nepomyslím. Je čas jít do práce. Zaspal jsem. Kafíčko už nestíhám, je čas vyrazit. Nasedám do svý modrý Feldy a otáčím klíčkem. Startuje na brnk. Praha klasicky ucpaná ze všech stran, ale tak… Na to už jsme zvyklí. Pracuju jako strojvedoucí v pražském metru na lince C. “Řídí” za mě automat, já ho jen kontroluji a otevírám a zavírám dveře. Směna je docela dlouhá, ale co se dá dělat? Vždycky mě to bavilo, vždycky jsem se těšil domů, dneska mě to fakt nebaví, ti kreténi mi věčně drží dveře, takže zpoždění nelze dohnat a zdržuju soupravu za mnou. Fakt skvělý. A těšit se domů? Pche, to fakt ne.

Udělám poslední cestu Háje -> Ládví a střídám se s kolegou. Teď se svízt jako cestující na Chodov a odtud pár kiláků autem, na adresu, kde má HP kancly a odkud má ředitel odcházet. Mám strach. Jako donucovací prostředek jsem si vzal maketu pistole a masku na obličej. To prostě musí stačit. Dělám to pro Terezku, ne pro nikoho jiného. Miluju ji.

Je 18:55, sedím ve svý Feldě a jsem nervní jako nikdy. Nasazuji si masku, do ruky pistoli a jdu vstříc prosklené budově s logem HP. Zaměstanci už odešli, recepční šla někam do háje, nic víc skrz sklo nevidím. Sedám si na lavičku poblíž vchodu a masku si sundávám, ať nevypadám podezřele. Snad mě cestou sem nesnímaly žádný kamery. Snad u nich sekuriťák spal. Beru telefon a dělám, že sjíždím sociální sítě.

Je to tady. 19:00. Na minutu přesně vidím staršího může s kufrem a sakem. To musí být zcela jistě on! Nemůžu přece přepadnout jinýho člověka, ty vole, to by dopadlo! To musí být on. Nasazuji si masku. On prochází automatickými otočnými dveřmi a já jdu okamžitě před něj. Automatické dveře se seknou, tím pádem nemá kam utéct. “Chci ten kufr!” křičím na něj. On zpanikařil, začal tlačit dveře nazpátek, ale ty se ani nehly. “Ten kufr!” ozývám se ještě hlasitěji. On mi ho háže a tlačí dveře tím samým směrem. “Si ho vem!” zakřičí na mě. Dveře se ale rozjedou na normální, opačnou stranu, podrazí mu nohy a tlačí ho. Auvajs, to muselo bolet.

Já s kufrem zdrhám do své Felcky, stavím na pumpě Agip, beru do ruky telefon a otevírám Messenger.

19:45
: “Mám to, co chcete.”
*zobrazeno*
*posílám fotku se třema papírama*
*zobrazeno*
*hlasová zpráva*

Hlasovka? No dobře, pustím si ji.

*obsah hlasové zprávy*
“Terezo, nebul pořád, kurva!”

…a potom je slyšet, jak Terka zakřičí a pak začne brečet ještě víc. Záznam je počítačově upraven, takže ten člověk nejde podle hlasu rozpoznat. Proč to dělají?! Proč jsem tak šíleně bezmocný? Kdybych ty svině viděl, zlámal bych jim ruce.

 

*za 3 minuty později*
Tereza: “Ten kufr asi potrebujeme. Jeste jeden ukol, pak s vami vyjednam misto predani vasi lasky – samozrejme pokud nam date ten kufrik a splnite ukol. 🙂 “

Ty vole, ještě něco chtějí? Kufr i s papírama odkládám na místo spolujezdce a jedu domů.

20:15
: “Dobře, co po mně chcete dál?”
*zobrazeno*
: “??”
Tereza: “Podivejte se, kdyz jste tak statecny, tak my vam ji dame jen za ten kufrik. Souhlas?”

Poslal mi další její fotku. Tentokrát už nevisí, je v dřepu, hlavu skloněnou, vlasy ji visí na straně.

: Souhlas.”
Tereza: “Souradnice: -16.16341 ; -67.80823. To si dejte do GPS. Nechame ji u plotu, vy tam na oplatku nechte ten kufr. Pokud tam nebude, najdeme si vas – a to se vam libit nebude, to nam verte. V 17:00 tam.”
: “Fajn.”

Už se neozvali. GPS ukazuje jakési opuštěné letiště. Z Prahy je to asi hodina cesty. No dobře, nezbývá mi nic jiného, než jim věřit.

 

Vstávám. Spalo se mi docela dobře. Těším se, až ji uvidím. Vzal jsem si v práci volno. Do odpoledne je ale čas, tak surfuju po netu. Kolem 15:45 vyrážím na cestu.

Jsem tady. Odbočuju na šotolinu k letišti. Kolem je plot s ostny. Jedu tak 30, abych náhodou nepíchnul nebo neprorazil olejovou vanu. V dáli vidím nějakou osobu. Jedu. Čím víc se blížím, tím více vidím. Je to Terka. Zastavuju, otevírám dveře, běžím k ní a ona běží ke mně. Dlouhé obejmutí. Oba máme slzy v očích, ona se celá třese. Tak moc je mi jí líto!
“Já… myslela.. že tě nikdy neuvidím!”
Hladím ji po zádech, dávám ji pusu.
“Pojď, vypadneme odsud,” povím tiše.

Nezapomněl jsem na ten kufr?! Uff, nezapomněl! Dávám ho do trávy poblíž cesty a nasedáme s Terkou do auta.

Po zařazení pětky a dosažení dálniční rychlosti ji podávám ruku. Podívá se na mě a usměje se, po tvářích ji pořád tečou slzy. Večeři obstarává Mekáč, samozřejmě s sebou. Určitě se těší domů, tak ať se nezdržujeme. Nechci se s ní bavit o tom, co s ní prováděli, protože moc dobře vím, že by jí to rozbrečelo ještě víc. Na rukou ale modřiny nemá.

Večer si jdeme lehnout brzy. Terka si potřebuje pořádně odpočinout a já mám ranní.

Ráno vstávám kolem čtvrté hodiny, s Teri to ani nehlo. Dávám ji pusu do vlasů a jdu se chystat. Startuju Felcku a hurá na Háje.

 

 

Tereza dala v bance výpověď a začala dělat finančního poradce. Vím, že se v tom vyzná a má mou podporu. A já? Jsem strojvedoucím i nadále. Dostal jsem info, že se po mně pátralo, ale policie to nakonec odložila. Mám docela štěstí – ale hlavně mám doma to, co miluju ze všeho nejvíc. Svoji přítelkyni.

Chcete pokračování? 😀

Komentáře

Napsat komentář