Havlíčkův Brod autobusem

Havlíčkův Brod je třetí největší město na Vysočině. Projel jsem ho (skoro) skrz naskrz autobusem, od začátku do konce. Jak tedy vypadá taková normální směna řidiče autobusu a co všechno jsme v Brodě (ne)zažili?

Protože jsem měl před pár dny svátek, řekl jsem si, že si sednu k počítači a něco napíšu. Něco o životě, ať ten můj blog není zas tak přetechnizován. Proto taky tento článek nevychází v pravidelném měsíčním intervalu.
So let the story begin…

K této zkušenosti jsem se dostal poměrně nevinně. Jeden řidič z místních technických služeb (dále jen již TSHB) totiž pochází z vesnice, odkud pochází moji rodiče, a tak mi s ním babička před dvěma roky domluvila setkání, i když jsem o to přímo nežádal. 😀 Přáteli jsme dodnes.

Na směně jsem s ním byl celkem dvakrát. Jednou ještě s ním, a podruhé s ním a jeho kolegou za volantem (známý nyní už užívá zasloužený důchod – v TSHB jezdil přes 20 let). Jak storky z jednoho pracovního dne, tak i z druhého tu budu tak míchat do sebe, nepamatuju si ale do detailu úplně vše, protože už je to nějaký pátek (přesněji řečeno rok), co jsem si tímto prošel. Bude to psáno formou deníčku a sem tam to proložím nějakým obrázkem z provozu 🙂

A teď už dost okecávání a jdeme na to.

10.2; 19:00

Zvoní mi mobil. Volá známý řidič. Zvedám tedy telefon a řidič přichází s instrukcemi.
„Se zejtra teple oblíkni, hlásej mrazy… Znáš to, ty nízkopodlážáky moc netopěj, tak ať nenastydneš, jo? Dobře se na to vyspi, v 3:30 sraz před místní zastávkou. Zatím se měj, ahoj!“ Vracím se tedy s telefonem do obýváku, napojuji ještě chvíli na nabíječku a koukám na zprávy v televizi.
Ve 21:30 nastavuji budík na 3:15, přepínám telefon do režimu letadlo a dávám si ho vedle hlavy na nedalekou noční skříňku. Dobrou noc.

11.2; 3:10

Nemůžu dospat. Budík ještě nezazvonil – bodejť, vždyť je taky 3:10, pět minut před budíkem. Vypínám ho, vstávám a jdu do kuchyně. Babička mi dává pár kaček a ptá se, jestli nemám hlad – na stole totiž leží bábovka. Odpovídám, že ne, beru si od babičky dvě stovky, abych měl na nějakou snídani a kolem 3:25 vyrážím směr zastávka.

3:30

Z ticha noci slyším ševelet benzínový motor. Přijíždí známý se svou bílou Fabií. Nasedám, zdravím, a zároveň si všímám nefunkčního systému ABS a ASR – nijak mě to ale nezneklidňuje. Cestou klábosíme o autobusech v DPP, o situaci v TSHB a o tom, jak se nám vstávalo. 🙂

3:35

Na silnicích skoro žádný provoz, jen pár kamionů. Hlídáme si hlavně srnky, aby nám nějaká nevběhla pod kola. Dálková světla z 96% času jízdy neustále zapnutá.

3:45

Přijíždíme do Brodu. Město spí. Na křižovatce jsou vyplé semafory, žádný provoz. Naše auto necháváme vedle areálu, vystupujeme a jdeme dovnitř. Na ploše jsou nastartované vozy s běžícím bufikem (přidavné topení, ohřívá motor), my se ale jdeme ještě na chvíli ohřát do budovy. Jdu do místnosti, kde jsou šatny řidičů. Na skříňkách jsou nalepené fotky autobusů, v televizi běží Prima Zoom a jakýsi pořad o přírodě. Za chvíli přichází další řidiči a se známým se dávají do řeči.

Známý později přichází ke mě a dělá mi čaj. Bez toho, abych mu cokoli řekl mi do něj dává cukr se slovy „Ať si osladíš život“. Tak tedy pijeme čaj a mě upoutá nástěnka vlevo. Koukám na cíle pro BUSE panely a na tabulku přesčasů, dále pak na výzdobu šatny (různé plakáty, atd.). Známý jde k nástěnce hned po mě, kouká na nápis „Zajíždějte s vozy na zastávkách až ke kraji obrubníku, ulehčíte tím nástup starších občanů“ a postěžuje si. Šatnou se začínají linout různé názory.

4:00

Venku na nás mimo pěkné zimy čeká autobus Irisbus Citelis s celovozovou reklamou na pivo Chotěboř. Otevíráme dveře a já si sedám. Ve voze běží topení naplno. „Už tady tak hrozně není,“ povídá řidič. Vyjíždíme z areálu a ostatní řidiči nás následují.

4:10

První zastávka – nádraží, neboli taky „Autobusový terminál“. Jsme tam zhruba pět minut před odjezdem. Čekáme tedy na odjezd a řidiči se mezi sebou baví. Skočím jim do řeči tím, jestli by kolega neměl vyřadit na neutrál, když stojíme. Ten mi vysvětluje, že má zastávkovou brzdu, tudíž to není potřeba – toho jsem si nevšiml. Dozvídám se taky, že má vůz špatné senzory na převodovce. „Sleduj,“ povídá řidič a přecvakává převodovku. Autobus sebou tak nepříjemně škubne při každém přeřazení i přesto, že máme zabržděno. „Ten náběh by měl bejt postupnej, ne tohle,“ povídá. „Před týdnem to měli na dílně, tak si to projeli, závadu smazali, ale před pár dny to začalo dělat zas, tak prej vyměněj díl. Tak uvidíme…“ Dále se ještě bavíme o světlech a než se nadějeme, tak už kasa pípá odjezd. Takhle brzo ráno vozíme především jednotlivce.

Mimochodem, této závady jsem si několikrát všimnul i na pražských vozech, i když těžko říct, jestli to běžný smrtelník zaznamená 🙂 …

4:40

Poprvé slyším Brodské hlášení zastávek – známý v důchodu totiž zastávky nehlásil. Něco mi to připomíná. Že by Brno?
Přijíždíme k zástavce u obchodního řetězce Lidl. Vyhazujeme ženskou s tím, že tady končíme (wtf, tak „malé“ město a ženská neví, že ten bus dál nejede) a na kruháči se otáčíme. Na druhé straně na nás čeká jakýsi týpek s oranžovou vestou. My ho ale škodolibě necháváme mrznout venku a neotevíráme dveře – čekáme na odjezd. Chcípáme motor, topíme ale i tak.

Řidič se jde „ohřát“ dozadu a zase kecáme. „Jdi za volant, tam je teplo, pěkně to fouká na nohy“, povídá. Tak si tam teda vlezu. Nepřipadá mi ale, že by tam bylo nějak tepleji, než v salónu pro „kaštany“.

Byly dny, kdy mi lidi říkali „Vy tu máte tak krásně teplo!“
Pak do toho ale začli lejt blbý fridexy a já jsem mrznul

Všechny čudlíky znám, takže není nic, na co bych se ho ptal. Tři minuty před odjezdem otevíráme týpkovi dveře, odbavujeme ho a vyjíždíme.

5:00

To je čas, kdy měníme linku. Vozíme hlavně ženský do továren. Nejvíce lidí nastupuje / vystupuje u továrny Futaba. Známý se dává do řeči s jednou paní. „Co vy tady děláte?!“ 😀

Za celou směnu jsme několikrát změnili linky. Mrzí mě, že jsem si nevzal turnusový lístek, býval bych vám to tady pěkně rozepsal.

7:00

Venku už je poměrně světlo. Vozíme hlavně děcka do škol. Několikrát jsem na nádraží probodnut pohledy lidí, protože sedím v autobuse a oni mrznou venku. 🙂 Ale ani v něm není velké teplo, spíš naopak. Jezdíme bez pauzy, proto při nástupu dalších lidí na nádraží můj známý vybíhá do budovy nádraží na teplé koláče s tím, že mi taky něco vezme. Bohužel se vrací s prázdnou, zatím nic neměli.

Čeká nás taky první větší dvacetiminutová pauza. Na nádraží jdeme do zakouřené putiky na čaj, za hodinu a půl nás bude čekat „oběd“.

Řidič byl takový běžný „nasranec“, s kterým byste jezdit asi nechtěli. Nikoho nepozdraví a za volantem se nikdy neusměje. Ale nesuďte knihu podle obalu! V reálu totiž takový vůbec není, v reálu je to velice fajn člověk. Povídá mi jeho životní příběh jak se za volant a dostal a pro koho kdy jezdil.

„Mohl jsem jezdit na Klíčově*, jestli to tam znáš,“ povídá. Moje tvář je plná překvapení. „Tenkrát hledali řidiče, i s ubytováním…“ Prý to ale nějak nevyšlo (podrobnosti si už bohužel nepamatuju) a tak proto jezdí v Brodě.

10:30

Známý jde na rychlý „oběd“, řidič ani já nejdeme. Sedím za volantem a kecáme spolu, pak si jde koupit něco k jídlu do budovy nádraží. Otevírám mu, pak zase zavírám a všímám si, že topení je jen na polohu 1. Tak využívám toho, že jsem v buse sám a na chvíli ho přepínám na polohu 2. Nemůžu zas ale na dlouho, první stupeň totiž má své odůvodnění – „na dvojku“ by se rychle vyšťavila baterie.

Řidič přichází, přepínám topení zpátky na jedničku a otevírám mu dveře. (Mimochodem, autobusy v TSHB jsou většinou bez větších modifikací a tak mají signalizaci před zavřením i přední dveře. Z toho by mi asi brzo jeblo.)

„Tak ho na chvíli natoč, ať se ta voda trošku prožene…“, povídá mi. Mačkám tedy brzdu, a po chvíli tlačítko na start. Řidič před startem topení vypínal, aby baterka měla větší startovací proud, já ho nechávám běžet. Slyším, jak zabírá startér, pak první zavibrování plastů a tlačítko pouštím. Autobusy nestartují tak snadno jako auta, mají větší motor a tak startér točí trošku déle.

11:00

Důchodci. Samí důchodci. Autobus je tak narvanej, že musím půlku cesty stát, aby si ostatní mohli sednout.

Přijíždíme na náměstí. Nastupují dvě ženský s kočárky. Problém je, že jedna blokuje prostřední dveře a je jí to úplně jedno. Okřikujeme jí, ale ona se ani nehne. Aby toho ale nebylo málo, na další zastávce nastupuje takový prostorově výraznější člověk. Zdraví „Dobrej“ a sedá si o dvě místa za mě, kde jsou čtyřsedačky (dvě a dvě proti sobě). Tam se dá do hovoru s důchodci o politické situaci v naší zemi. Netrvá dlouho a pán začne na celý vůz řvát své politické názory: „….a ten Borovskej, to byl taky hajzl.. Bolševik zku****ej!“ Well… Okay.

Na konečné si sdělujeme dojmy z cestujících.

Sám jsi to viděl, můžeš jim to tisíckrát vysvětlovat a stejně to bude hovno platný

11:30

Je mi zima, takže si na jednu jízdu sedám dozadu pod topící těleso.

12:25

Směna je za námi. Jedeme střídat. Zastavujeme před areálem TSHB, řidiči se vymění a autobus jede dál. Ještě předtím, než se rozloučíme, bych se rád podíval do jejich nejnovějšího vozu, ve kterém jsem ještě neseděl (seděl jsem ale asi v polovině autobusů, co tam mají 😀 ). Řidiči mi vyhovují – pokud se tedy do něj dostaneme.

Klíče jsme našli. Otevřeme si dveře, zapneme mechanický bateriový odpojovač pod deklem, kde se nacházejí pojistky, stiskneme čudlík a autobus ožije. Sedám si za volant.
Vše je tak… divně rozmístěno. Palubní počítač se neovládá na páčce u stěračů, ale čudlíkem na straně palubky.
„Je to super svezeníčko, ale na druhou stranu s tím nikdo nechce jezdit, protože když chcípneš motor, tak to netopí. To je dělaný do nějakýho většího města a ne sem, kde každou chvíli stojíš,“ povídá řidič. „Taky tohle sklo je docela na nic“, a zavírá mě v kabině. „Leskne se to, takže na ně (lidi, pozn.) moc nevidíš. Jedna polovina řidičů to sklo chce vyndat a druhá ho tam chce zase nechat,“ směje se, „ale je pravda, že když to sklo máš, tak jsi takový oddělený od ostatních, neprskají na tebe.“

Koukám na ostatní čudlíky a moji pozornost upoutá čudlík s nápisem „DEV“. Developer? Diagnostika? Co by to tak mohlo být? Ptám se ho. „To máš na to, že si lidi můžou zvolit dveře sami… Tam mají takový tlačítko, to si zmáčknou a ty nemusíš otvírat zbytečně všechny. Ale je to takový….“
„Tak to je dobrý, ne? Třeba když je zima, že nemusíte otvírat všechny, ale jen nějaký,“ odpovídám.
„No ono by to bylo dobrý, ale to by ty dveře nesměly být takhle otevíratelný i zvenku. Navíc než by se to ty lidi naučili používat…“
… a druhý řidič vstupuje do konverzace; „Inovace je dobrá věc, ale pro blbce z Brodu inovovat nemůžeš, to totiž špatně dopadá.“ 😀

Zavíráme autobus, odpojujeme baterie a jdeme k autům.

Ještě pohled na celý areál;

12:35

Podáváme si ruce, loučíme se a já se známým nastupujeme do Fabie. Ať žijí vyhřívané sedačky!

Jo a ještě se zastavit v Penny. Beru si nějaký pečivo, sušenky a shodou okolností potkáváme i řidiče, s kterým jsme se loučili.

13:45

Ještě zajedeme do vesnice s vyhlášenou pekárnou. Vykupujeme poslední kusy pečiva.

14:00

Jsme doma. Loučím se, děkuju a jdu si svou cestou.

Doma si dám buchty, pak si lehám na postel a usínám. O světu nevím, vzbouzím se až kolem 18:00. #SpánkovýDeficit

S pány „z Brodu“ jsem se znovu setkal před třemi měsíci na autobusovém veletrhu CzechBus. 🙂 Za tu dobu se nic nezměnilo – snad jen to, že jim tam byl v prosinci koupen nový autobus (stejný typ, ve kterém jsem seděl).
Před každým stánkem zazněla věta „No, my jezdíme asi v tý nejmenší MHD v Český republice…“ 😀

Bylo by ale dobré podotknout, že Brod je v jedné věci dál, než Praha – má totiž sledování polohy vozů pomocí GPS.

Legenda praví, že se řidiči o sklo ve dveřích hádají dodnes.

*Garáže Klíčov jsou asi 10 minut chůze od ulice Letňanská na Praze Prosek. Zajišťují provoz linek 103, 201, 136, 195, a podobně. Nyní slavily 40 let své existence.